Sdílet
Sobotní akce Worship, kam se sjeli hudebníci, zpěváci i tanečnice z celé republiky, ba i ze zahraničí, ukázala jednu z tváří discipliny zvané uctívání. Jednalo se o tvář vnější, koncertní, proklamativní, určenou „pro svět“. Skladba večera působila jako přehlídka křesťanské hudby určitého typu. Vyskytovaly se tu silné momenty i standardní hudební čísla, všechno dohromady tvořilo pěknou, nedráždivou mozaiku, což není zrovna málo. Na první pohled nikde nic nevázlo, nedrhlo ani nevadilo.
Kdo však čekal jinou podobu uctívání, hlubší prožitek, osobní setkání s Nejvyšším, tajemnou adoraci, vedení odněkud někam, zřetelnější gradaci či dokonce ztišení, musí si počkat na jinou příležitost. Přesto je co ohodnotit.
Kromě jednotlivých dílků mozaiky, do jejichž výčtu se pustím za chvíli, je nutné ocenit, že na pódiu se sešli různí lidé z různých sborů, slavní i neznámí a prezentovali společně výsledky předchozí přípravy. Nejdůležitější bývá vždycky to, co není vidět, což platí také v tomto případě. Neviděli jste noci ve spacáku na zemi, dny prozpívané na zkouškách sboru nebo protančené na parkovišti či někde na chodbě, protože v sále zkoušel sbor. Neviděli jste námahu cest ani náklady na přípravu, které si účinkující sami zaplatili. Díky tomu jste naopak uvidět mohli radostné tváře, soustředěnost na výkon, vzájemnou úctu v komunikaci a zažít radost z pohledu na zkušené bardy, kteří v pozadí ve sboru podporovali mladé sólisty.
Rozhodně je třeba vyzdvihnout pokorný postoj obou kapel DEEP INSIDE a R. E. J., které přijaly vybraný repertoár a nacvičily jej, aby doprovodily vybrané sólové zpěváky a sbor. Díky tomu tak trochu ztratily svou tvář a typický výraz, staly se pouhými doprovodnými tělesy. U kapel autorského typu přece velmi záleží na tom, aby hráli „to svoje“!
Na mne osobně dýchla tajemnost uctívání při vystoupení dvou mužských sólistů – Ivana Růžičky a Petra Ziky, kteří skutečně uctívání vedli, ač v rozsahu jedné písně. Jsou to zkušené osobnosti s výrazným charismatem právě pro tuto oblast. V jejich stopách zdatně následuje i Matouš Čep. Postrádala jsem výraznější stopu Giny Markovové, jejíž síla je rovněž v této disciplíně. Ale nejspíš byla plně vytížená organizačními záležitostmi, a možná se nechtěla sama prosazovat a dala schválně prostor mladším. To je samozřejmě chvályhodné, já jen podotýkám, že mladí potřebují silné příklady. A kolik takových žen jako je Gina v Čechách máme?
Z čeho se ještě skládala mozaika Worshipu? Můžeme pochválit půvabné, vtipné i moudré komentáře moderátorky v úchvatné rudé róbě. Chvályhodným dramaturgickým počinem bylo zařazení zajímavé originální klavírní skladby October nevidomého A. Meszarose. Autor skladbu sám také zahrál s vnitřním ohněm a okouzlujícím šarmem.
Nelze nehovořit o brilantním výkonu pěveckého sboru, dirigentce Marii Tesárkové náleží hluboká poklona nejen za aranžmá sborových partů, ale i za secvičení, motivaci sboru a úchvatné řízení sboru přímo na scéně.
Úroveň pěveckých interpretů kolísala od rozpačitých výkonů po silné a poněkud vadila i tradiční slabina soudobých českých chvalozpěvů - chabé texty. Také výběr písní se mi zdál trochu jednotvárný, tohle nejspíš nebylo to nejlepší, co se v Čechách a na Moravě ve sborech zpívá.
Obsahově burcující slovo Michala Vaňka vhodně upozornilo na duchovní odkaz slavných kapitol našich dějin a obohatilo tento večer.
Kromě tradičního mávání a víření prapory byly k vidění i některé velmi hezké momenty taneční choreografie Elisabeth Čepové jako například orlí křídla, tanec se stuhou či úvodní výrazový tanec s příběhem. Díky profesionálnímu zvučení i osvětlení večera se tyto stránky večera jevily takřka ideálně. Podobnou spolupráci lze do budoucna více než uvítat, tato investice se organizátorům bohatě vyplatila.
Když to celé shrnu, byla to povedená akce. Slibný začátek dalších pokračování.
