Sdílet
"Vláda měla ohromné šance a nevyužila je, politická scéna je dnes deprimující" - tak by se dal v kostce shrnout názor univerzitního profesora Tomáše Halíka, duchovního a prezidenta České křesťanské akademie. Jeho ostře kritický pohled ale není zaměřen pouze na politickou scénu.
Halík je člověk, který budí emoce, a má nadšené zastánce jakož i důsledné odpůrce. Rozhodně se však o něm nedá říci, že by jeho postřehy nikoho nezajímaly. V tomto kontextu jsou Halíkova tvrdá slova o stavu společnosti a vlivu politiků na atmosféru v zemi opravdu znepokojivá.
Tomáš Halík: „Já nevěřím v nějaká velká spasitelská mesiánská gesta nějakých nových politických subjektů. Myslím si, že na to je ta scéna skutečně velmi, velmi poddolovaná, a že poté, co některé subjekty vyhlásily boj s korupcí a ukázaly se jako více nakažené korupcí, než kterékoliv jiné - tak to je něco, co je atentátem na to nejdůležitější bohatství společnosti: a to je kapitál důvěry. Jakmile se vyčerpá kapitál důvěry občanů v demokratický systém, tak to je daleko horší, než vyčerpání kapitálu ekonomického... Samozřejmě ty věci spolu hluboce souvisejí.“
Prof. Halík shledává mezi lidmi, jak sám říká, pocity bezmoci a zoufalství z politické scény, ale pozor - tyto jeho expresívní soudy zahrnují NEJEN politiky. To podle principu "nastaveného zrcadla"...
Tomáš Halík: „Já nechci být nějakým obhájcem politiků, kteří se skutečně z velké části teď chovají nezodpovědně a příšerně, ale musíme si uvědomit, že oni jsou nastaveným zrcadlem společnosti a že oni nejsou tak úplně mimo tu společnost. Že je to takový vzájemný vztah: často lidé to, že se na ty tzv. elity, ať jsou to elity politické, mocenské, ale někdy i na ty elity duchovní, dívají s takovou dychtivostí - kdy je přistihnou při něčem špatném. Často si to lidé vykládají jako jakési zdůvodnění a ospravedlnění vlastních poklesků a vlastní nemravnosti: když tady tito lidé se dopouštějí korupce, proč já bych pořádně vyplňoval svá daňová přiznání...? Lidé se dívají tam nahoru a jsou svým způsobem spokojeni, že si na ty nahoře mohou zanadávat a že chápou ty své vlastní poklesky jako něco normálního...“
Česká politika se dopracovala k tomuto neblahému obrazu v době, kdy je to vrcholně nevhod: je třeba činit nepopulární opatření a šetřit prostředky.
Tomáš Halík: „Když lidé vědí, kolik peněz proteče do těch chapadel všech možných ekonomicko-politických subjektů, tak potom jsou právem rozhořčeni, když se od nich očekává, že oni se budou uskrovňovat. Čili to je věc, kterou považuji za velmi, velmi zneklidňující a vlastně nyní nevidím, jak z toho...“
Aby toho nebylo málo, prof. Halík varuje: když se vyčerpá onen kapitál důvěry, je namístě obávat se radikalizace. Historie obsahuje bezpočet varovných příkladů z kultivovaných a vyspělých zemí...
