Koncem října se v thajském Pattaya uskutečnilo Valné shromáždění Světové evangelikální aliance (World Evangelical Alliance - WEA), kterého se účastnil i prezident Evropské evangelikální aliance (EEA) a tajemník České evangelikální aliance (ČEA) Mgr. Jiří Unger. Přinášíme aktuální rozhovor o konferenci a dění ve světovém evangelikálním hnutí.
Jaké hlavní podněty a výzvy si z Valného shromáždění přinášíš?
Bylo zajímavý sledovat evangelikální křesťany z jiných kontinentů. Vedlo mě to k přemýšlení o tom, co je v Evropě jinak, proč církev na mnoha místech našeho kontinentu stagnuje nebo umírá? Proč se jinde daří, proč církev roste? Jak jinak máme přemýšlet o post-křesťanské Evropě? Mnoho vedoucích z třetího světa hledí na církev v Severní Americe a Evropě s despektem jako na místo, kde se církev rozkládá a je v hodnotovém úpadku. Zdaleka si ale nejsou vědomí toho, jakým výzvám čelíme a zda jsou připraveni čelit těm samým výzvám, zvláště stylu konzumního života ale i některým idejím a ideologiím, které z Evropy pocházejí. Na druhou stranu jsem viděl živost a větší odvahu. Viděl jsem církev, která roste napříč obrovskému pronásledování. Viděl jsem církev, která zápasí problémem AIDS v Africe a jak ji to proměňuje. To mně zahanbovalo.
Kdo Tě inspiroval? Která myšlenka Tě nejvíce oslovila?
Hlavní inspirací pro mně bylo slovo Joela Edwardse, odcházejícího tajemníka britské aliance a současného vedoucího Micah Challenge, což je iniciativa Světové aliance v boji proti chudobě a za naplnění rozvojových cílů milénia. Ukazoval, že pokud máme věrohodně prezentovat Krista v současné době, tak musíme být mnohem otevřenější v tom, jak vedeme rozhovor se svým okolím, ať už s jinými křesťany ale především s nevěřícími. Neuzavírat se, ale být otevření. Naše tisková prohlášení musí předcházet dialog a pak teprve budeme schopni přinášet pravdu s milostí. Joel postavil do protikladu „konverzačního Ježíše“, který vcházel do interakce a „megafonovou politiku“, kterou bohužel praktikuje mnoho evangelikálních kruhů. To bylo velmi silné.
Silné svědectví měla i jedna sestra z Afriky, která je HIV pozitivní a sdílela svou zkušenost, jak byla zavržena svou vlastní církví. „Tělo Kristovo je HIV pozitivní“, řekla. Lidé s HIV v ní hledají naději a útočiště. Ale církev často zápasí s tím, jak se s tím vyrovnat a tyto lidi přijímat. Hovořila o tom, jak si zachránila život a obnovila víru v momentě, kdy o ni přicházela a to byly silné okamžiky.
